Jak jsem (ne)měla kliku

Já a můj muž jsme ztělesněním pořekadla "protiklady se přitahují", a to především v oblasti technologií. Já jsem taková stará duše - mám celkem obyčejný mobil a budu ho mít, dokud bude fungovat, čtu papírové knihy, nejraději mám klasický papírový diář a nákupní seznam, ale i  spoustu dalších věcí si píšu na papírek (to, že tyhle své papírky pak stejně většinou nemůžu najít je zase jiná kapitola, kterou však před mužem úspěšně tajím).
Můj muž jde ovšem s dobou, miluje nejnovější mobilní telefony a chytré hodinky, vybírá nám chytré spotřebiče do domácnosti a kdyby četl knihy určitě by měl čtečku. Nedávno mi dokonce zaujatě vyprávěl o nějakém chytrém prstenu a věřím, že až to bude možné, nechá si místo telefonu a hodinek voperovat pod kůži čip a stane se robotem. 
Před nějakou dobou přišel s něčím nesmírně chytrým, co kupodivu připadalo chytré i mě (většinou mě totiž tyto chytré veěci spíš rozčilují, jelikož ze mě asi cítí, že je nemám ráda, a tak v mé přítomnosti záhadně přestávají fungovat). Tímto neuvěřitelně chytrým vynálezem byla klika ke dveřím od bytu, díky níž nepotřebujete k otevření dveří klíč, ale stačí vám pouze otisk prstu. Toto se mi zdálo skoro až geniální, jelikož zrovna v tu dobu jsme měli doma asi měsíční miminko a já neustále něco hledala a klíče asi nejčastěji, jelikož jsem chronický ztráceč. Muž tedy nadšeně kliku objednal a aby bylo vše naprosto dokonalé a nemuseli jsme s sebou nosit vůbec žádné klíče, objednal rovnou jednu i ke vchodovým dveřím do domu. Když kliky konečně dorazily, skoro až obřadně jsme se je vydali vyzvednout a těšili se až je zprovozníme. Po krátkém divadelním představení pro sousedy s názvem "Jak Pat a Mat instalovali kliky" se nám konečně podařilo nahrát do kliky od bytu otisky našich prstů a do kliky od vchodových dveří také otisky všech  sousedů a zajistit si tak život bez věčného nošení a hlavně hledání klíčů.
Jak správně tušíte, toto není konec příběhu. Vzhledem k mému postoji k těmto technickým vymoženostem jsem s sebou pro jistotu klíče nosila i dál, kdyby náhodou technika selhala, ale kupodivu se to několik následujících týdnů nestalo a tak jsem jednoho dne klíče s radostí pověsila doma na háček. Přišel však den, kdy se ukázalo, že chytré věci nezapomínají. Nezapomínají, že je nemám ráda, a proto v mé přítomnosti nebudou fungovat - ale až v chvíli, kdy se mi to bude nejmíň hodit. Ten den byl tak nějak špatně už od rána, se starší dcerou jsme zaspaly do školy, tím se rozhodil celý rytmus miminku, takže mělo hlad, když mělo spát a bylo ospalé, když mělo jíst. To vedlo k tomu, že bylo unavené, hladové a protivné, z čehož jsem já byla nervózní a roztržitá. Jen tak tak jsem stihla dceru vyzvednout ze školy a odvést ji včas na kroužek, cestou domů jsem musela ještě vyzvednout balíček, jelikož "lhůtu pro vyzvednutí zásilky nelze prodloužit", rychle koupit něco k jídlu, ať nevečeříme chleba s chlebem (zase) a pak už sprintem domů nakrmit a uspat s krátkými pauzami neustále křičící hladové ospalé miminko. V tom všem shonu jsem si před odchodem z domu zapomněla odskočit, takže zhruba od půlky cesty na kroužek už se mi dost chtělo na malou. Mohla jsem si samozřejmě dojít někde po cestě, ale zaprvé nemám veřejné WC příliš v oblibě a za druhé s kočárkem to není až tak snadné, takže jsem se rozhodla, že vydržím. Zde si dovolím malou vsuvku pro lepší vcítění se do situace. Pokud už za sebou máte nějaký ten porod, pravděpodobně znáte odpověď na otázku "Proč si matky při kýchání a smrkání dávají nohy křížem". Pokud za sebou porod ještě nemáte, tak věc se má prostě a jednoduše tak, že břicho a prsa nejsou jediné části těla, které nedrží, tak jako dřív. Konec vsuvky. Přiřítila jsem se tedy k domu, otiskem palce otevřela domovní dveře (a v duchu děkovala svému muži, že se nemusím zdržovat hledáním klíčů), vjela dovnitř, vyndala miminko, balík a nákup z kočárku (ano, jsem chobotnice) a vyrazila do cílové rovinky. Vyběhnu schody, přiložím palec a nic. Znovu přiložím palec a zase nic. Stála jsem s nyní už hystericky vřískajícím miminkem v ruce, s nohami křížem před našimi dveřmi s tou báječnou klikou, k jejímuž otevření mi vždycky stačil můj palec a on prostě tentokrát nestačil. Přiložila jsem ho tam asi padesátkrát a pořád věřila, že to půjde, ale prostě nic. Naštěstí máme naproti v domě tchýni, která má náhradní klíče od našeho bytu, moje záchrana, jinak nevím, co bych dělala. Už bylo jasné, že si tam rovnou i odskočim, protože cestu zpět už bych nezvládla. Vyrazila jsem tedy po schodech dolů, v duchu se modlila, ať je tchýně doma a v tom se to stalo. Naprosto neplánovaně a bez jakéhokoliv varování jsem si úplně brutálně kýchla, a jelikož jsem zrovna sestupovala po schodech, nohy křížem nebyly. A stalo se přesně to, co vás napadlo, že se stalo, regulérně jsem se na těch schodech počůrala (v ruce stále ječící miminko). A teď co? Brečet taky nebo se smát? Zavolat tchýni, ať mi klíče donese a vidí, co se mi stalo nebo k ní rychle zaběhnout a než se vzpamatuje vzít klíče a utéct, ale riskovat, že mě uvidí někdo ze sousedů? Protože risk je zisk, zvolila jsem druhou možnost a rychlostí blesku získala klíče, vrátila se domů, miminko umístila do postylky, převlékla se, uklidila chodbu, vrátila klíče. Nikdo nic neviděl, nikdo nic neví. Až na tu chytrou bezpečnostní kameru, kterou můj muž minulý týden nainstaloval na společné chodbě. A tak od té doby už zase vždycky nosím klíče (i když jsem je samozřejmě od té doby uz nepotřebovala) a doufám, že si nikdo ze sousedů nepouští záznamy z bezpečnostní kamery jen tak pro zábavu...