Tento příběh pochází ještě z doby, kdy jsem byla těhotná s naším druhým miminkem, ale zrovna dnes jsem si na něj vzpomněla, jelikož jsme stejně jako před několika měsíci dostali s mým mužem chuť na vepřové výpečky se špenátem a bramborovým knedlíkem. Abych byla přesná - můj muž dostal tuto chuť, já totiž od té doby, co máme děti takovéto chutě vůbec nemívám, jelikož, když si představím, kolik času mi zabere příprava takového jídla, mám hned mnohem větší chuť třeba na těstoviny s omáčkou (nebo chleba s máslem).

Ale zpátky k příběhu, jednoho dne tedy přišel muž s nápadem, že bychom si udělali na oběd tuto pochoutku (naše spolupráce při vaření je zhruba taková, že já to uvařím a on to sní).  Jelikož už mi do porodu zbýval asi necelý měsíc a tušila jsem, že pak už se ode mě takového pokrmu jen tak nedočká, s láskou jsem mu odvětila, že je to výborný nápad. Špenát i brambory jsme doma měli, ale vepřové na výpečky bohužel chybělo. Protože nám oběma byla jasné, že pokud bych se s mým ohromným těhotenským břichem vydala do obchodu já, natolik by mě to unavilo, že už bych asi nic neuvařila, musel se tohoto úkolu chopit můj muž. Vysvětlili jsme si, jaké maso má na ty výpečky zakoupit (jelikož jakožto bývalý aktivní sportovec on zná víceméně jenom kuřecí prsa) a vyrazil. Abych mu nekřivdila, já také nejraději nakupuji v masně, kde paní prodavačce řeknu, co chci vařit a ona mě vybaví takovým masem, které na to bude nejlepší. Bohužel však tato masna zrovna v neděli nefunguje a museli jsme vzít zavděk supermarketem. Na a když už tam jel, vybavila jsem ho rovnou i seznamem dalších potravin, které nám doma scházely.

Po několika hodinách se muž konečně vrátil z obchodu (on totiž nemá rád neúspěch, takže i kdyby měl být v obchodě půl dne, vždy nakonec najde vše, pro co jsem ho poslala) a já mohla pokračovat s přípravou pokrmu. Vrhla jsem se na vybalování nákupu a když jsem byla u poslední tašky a maso na výpečky mi pořád nepřicházelo pod ruku začala jsem se muži v duchu potutelně smát (znáte to, člověk jde pro jednu konkrétní věc, cestou vezme hromadu jiných a na tu, pro kterou šel dočista zapomene). Za malou chvíli jsem se ale začala smát opravdu od srdce a pořádně nahlas a víte proč? Můj muž to maso koupil, ale víte kolik ho koupil? Celých 315 gramů. Já jsem mu totiž řekla, že bude stačit nějaký menší kousek a zrovna jako naschvál měli v pultu tento odkrojek. Říkal sice, že tam ještě znovu zajede, ale to bychom se toho oběda nedočkali už nikdy, a proto jsem s občasnými výbuchy smíchu dala péct těchto osm vepřových výpečků (no dobře, bylo jich osm pro každého, ale výbuchy smíchu mi to vyvolává i teď. 

Když byl náš oběd na stole, bylo mi jasné, že z této porcičky se můj muž, který si téměř vždy u oběda přidává určitě nenají (a to jsem mu dala o tři výpečky více než sobě). Jaké však bylo mé překvapení, když ve chvíli, kdy mu na talíři zbývaly poslední dva kousky pronesl, že už je tak plný, že si ten zbytek bude muset nechat na později. Jsem si stoprocentně jistá, že to nebyla pravda, ale smích i jakýkoliv nevhodný komentář jsem potlačila a jeho zbylé výpečky jsem s chutí dojedla.